Jan Tichý

Galerie CARPE DIEM

2.9.2011

Zařazení mezi krajináře si Jan Tichý vysloužil už před osmi lety ještě jako diplomant pražské AVU, kdy v jejich ateliérech poprvé představil rozsáhlejší soubor svých olejů; patrně tehdy také prvně v souvislosti s jeho díly padla zmínka o johnovské tradici české krajinomalby. Už tenkrát však vystavené práce ukázaly, že tvorba Jana Tichého má minimálně ještě jednu linii - vztah člověka a stroje, umělého produktu, vztah odkazující k tradici moderního civilismu a k dalšímu velkému jménu českého výtvarného umění - Františku Grossovi. Připočteme-li motivy "kosmických" a "podmořských" světů, které se na Tichého plátnech často objevovaly na počátku devadesátých let, dostáváme obrysy prostoru, v němž se malíř pohybuje.

"Základním a neutuchajícím zdrojem mé inspirace je Země, tvářnost jejího povrchu, její nitro, podmořské hlubiny, moje představy o nekonečném vesmírném prostoru, který jí obklopuje," naznačil své směřování autor sám před čtyřmi lety a nikterak se svým výrokem nedostal do rozporu s tím, co do té doby dělal. Co koneckonců bez ohledu na měřítka určuje tvář planety, když ne umělé zásahy a produkty člověka - a čím jiným, když ne součástí planety, tyto produkty jsou? Ani dnes Jan Tichý bezpochyby nemá, co by na svém vyznání měnil. A jestliže se právě samotná krajina stává od poloviny devadesátých let dominujícím tématem jeho obrazů, svědčí to nejspíše o potřebě hlubšího a soustředěnějšího zkoumání jedné jediné, byť neoddělitelné součásti univerza, o snaze prostřednictvím jejího poznání lépe porozumět celku, světu, základním procesům v něm - a o tomto poznání podat vlastní, originální svědectví.


Ke cti Jana Tichého budiž řečeno, že tak činí bez okázalosti, bez efektních gest, klidně, s úctou a pokorou. S trpělivosti archeologa, kamínek po kamínku odkrývajícího zašlý svět, dobývá Jan Tichý - někdy prostřednictvím složitých přemaleb, jindy lazurami či rozrůzňováním barevných ploch škrabáním a rytím - tvar světa nového. Předobraz tohoto světa leží jednou v polabské rovině, jindy v exotických jeskyních jižního Španělska; a spíš než realistický detail k němu odkazuje atmosféra vytvořená precizní kompozicí, promyš- lenými vztahy mezi tvary, symboly, barvami. Je to atmosféra provázející zrození, trvání, pomíjení i umírání, atmosféra splynutí a střetů, základních procesů, atmosféra věčně se opakující a přece tisíckrát jiná, jako jsou pokaždé jiné podmínky, za nichž k těmto procesům dochází, jako jsou jiná místa a jako jsou koneckonců různí lidé, kteří je různě vnímají a různě o nich přemýšlejí. Pokoušet se říci víc nemá valný smysl; co by ostatně zůstalo z obrazu, kdyby se dal bezezbytku vyjádřit slovy?

Jiří Machalický - 1993
Někdy se zdá, že krajina už své místo v malířství ztratila, že už nemůže ničím inspirovat. Není však málo současných umělců, kteří rozhodujícím způsobem zasáhli do vývoje a pro něž má stále zásadní význam. Stačí vzpomenout na Jiřího Johna, Ivana Ouhela, Michala Ranného a další.
Jan Tichý se zabývá vedle tajemných podmořských světů a vesmírných dálek protínaných hvězdnými soustavami zdánlivě všední rovinou v okolí Kolína.
Dojmy a zážitky přinášené z přírody se soustřeďují do znaků, které se stávají prostředníkem ve vztahu k divákovi. Malíř si všímá vzniku života, pučení a růstu v jejich zvláštnostech i obecných zákonitostech. Zajímá ho struktura krajiny, její vrstvy ukládané po tisíciletí za různých podmínek. Do jeho obrazů vstupují pocity ovlivněné průběhem ročních dob. Promítají se do živé plochy ztvárněné jemnými tahy štětce. Důležitou úlohu hrají pozvolné přechody lomených barevných tónů a světlo vyzařující z hloubky. Autor vnímá krajinu v její složitosti, v jejím neustálém vývoji. Zajímá ho prvek času určený prorůstáním organických a anorganických složek. Napětí skladby je mnohdy znásobeno křivkami, které se protínají a překrývají, vzájemně ve svém účinku podporují nebo oslabují. Jindy dochází ke zklidnění, kde jsou jednotlivé plány výrazně dělené obzorem naznačeny horizontálami.
Krajina se v pojetí Jana Tichého představuje v různých podobách podle utváření profilu a členitosti, podle složení a charakteru půdy a také podle nálady ovlivněné rozmanitými druhy světla v průběhu dne i roku. Obrazy se rozvíjejí v komplikovaných přemalbách a promítá se do nich prorůstání vnitřních sil s vnější podobou. Neopisují však povrch, obsahují malířův osobní vztah ke konkrétnímu kraji a zároveň vystihují jeho pohled na přírodu v obecnější rovině. Sahají za viděné a odkrývají dojmy vyvolané vnímáním skutečnosti v různých významových vrstvách.

Zdroj : http://www.akmal.cz

Jan_Tichý_05

Jan_Tichý_05

Jan_Tichý_04

Jan_Tichý_04

Jan_Tichý_03

Jan_Tichý_03

Jan_Tichý_02

Jan_Tichý_02

Jan_Tichý_01

Jan_Tichý_01